Z nálezů v oblastech mezoamerických či afrických pyramid lze vyčíst, kdo kde bydlel, kdo měl lepší výhled, blíže ke svatyni, kdo se mohl zdobit, využívat úrodnější půdu a tak dále. Podobně jako ve starověku, i dnes lze v uspořádání společnosti sledovat rozvrstvení – jen se změnila měřítka a nástroje, kterými jej vyjadřujeme. Společenská hierarchie vzniká spontánně, pozorujeme ji každý den a můžeme ji samosebou ukotvovat či přesouvat hospodářsko-politicky. Uspořádání sociálních statusů a institucí, jejichž působením se systém společenské rovnosti a nerovnosti renovuje, je jedním z nekončících procesů provádějících lidstvo.
Společenská stratifikace je druhu homo sapiens vrozená. V tomto procesu se organizujeme a snažíme se skrze různé organizace (státní i soukromé) podpořit svoje jednání vstříc rozšíření rozměru pohodlí pro sebe a své bezprostřední okolí. Pohodlí dosahujeme vlastní prací a především prací ostatních lidí, která je vtělená do tzv. vnějšího metabolismu civilizace, kterým se obklopujeme. Jsme lidmi, kteří vkládají svoje bytí do (pří)strojů ulehčujících život (telefon, auto, jachta, indukční deska aj.), čímž získáváme pohodlí, užitek a dáváme na odiv naše společenské postavení. Zdobíme se. Někdy jde o prestižní spotřebu, kdy do statků, které spotřebováváme, vkládáme žádost o uznání ostatních. Okázale spotřebováváme, aby to někdo viděl. Ukazování spotřeby jiným je jednou z hlavních funkcí sociálních sítí.
Puzení je to opravdu silné, nezřídka převažuje nad rodinnými vztahy a občas tak překračujeme nemyslitelné hranice. Kdybychom si před aktem volby sedli a uvědomili si: „Teď udělám rozhodnutí pro obohacení se, kvůli kterému se přestanu bavit s rodinou, udělám rozhodnutí, kvůli kterému se rozhádám a rozvedu s manželem či manželkou.“, zřejmě bychom volili jinak. Pod tíhou tužeb však často náš kompas praskne a volbu mající zničující vliv na mezilidské vztahy mezi nejbližšími, učiníme. Pod tlakem smělých tužeb často ničíme, co je nám nejmilejší kvůli tomu, jak moc bažíme po přilepšování si spotřebou a společenském uznání – potvrzení ostatních. Vzniká konflikt mezi tím, co bychom si přáli a kam nás táhne naše touha.
Každý z nás tímto prostředím proplouvá, – kormidluje své rozhodnutí podle okolností. Někdo má dům a dvojgaráž, někdo jen garáž, jiní vlastní mrakodrap. Můžeme si představit, že když tyto věci položíme na vodu, plavíme se poté v nich odpovídajíce jejich objemu a tedy i komfortu, který nabízejí. Máme vor, kocábku, plachetnici, jachtu s heliportem. Plavidla s větším výtlakem nabízejí více komfortu. Pohodlí při plavbě je záležitost, kterou mnoho z nás vyhledává a každodenní volby podmiňujeme přemýšlením o tom, jak budou vplývat na naše aktuální a budoucí pohodlí. Naše volby se vrství a tím kormidlujeme vlastní plavidlo života. Někomu šplouchá do kocábky, jiný má palubu čistou, aniž by ji sám kdy čistil.
V rámci zápolení o vlastní pohodlí či co nejvyšší příčku v společnosti rozvrstvené podle bohatství se často ukotvíme k bohatství vyjádřeném penězi a majetkem. Lidé v těchto snahách stále usedají a zvažují, zda a jak poslední získané zlepšení života (skrze přístroj, nemovitost či služby jiných lidí) zapadá do vnějšího světa udržujícího naše celkové pohodlí. Někdy v údivu či s pocitem zmaru zjistíme, že jsme si pouze mysleli, že o zlepšení šlo. Nezřídka pak místy dramaticky náš život zlepší či zhorší naprostá náhoda. Přemýšlíme, jestli a jak nabytí dodatečné porce pohodlí mění pohled na vše ostatní – to, co bylo, je, i to, co bude. V těchto představách trávíme velkou část svých dnů. V myšlenkách tohoto typu tkví jádro ekonomické kalkulace, při níž vztahujeme míru našeho uspokojení k ekonomické aktivitě. Změnila se situace tím, co nově máme a o co jsme při nabývání na oplátku přišli? Vyplatilo se to? Vidíme teď jinak sami sebe? Při tomto počínání vzniká množství tužeb ohraničené pouze lidským životem, či sebekázní. Některé tužby pak život přesahují, jen už nebudeme svědky jejich naplnění či nenaplnění. Lidská touha po uznání (thymos) je opravdu silná; z druhé strany pak působí touha přilepšit si.
V rámci zaobalování našeho hospodářského života do stále více přístrojů vyráběných a poháněných další vnější energií se stalo, že spotřeba materiálu a energie neustále rostla (příklad Číny, produkce oceli celosvětově aj.). Nabíjíme a tankujeme více, než předtím, a toto konání ve vlnách vyrušuje určité lidi, kteří tvrdí, že tento neúměrný růst musí narazit na hranice, protože nebude dost zdrojů na Zemi. Vznikají celá hnutí proti růstu a utváří se myšlenkový proud. Jde o vykročení jistým směrem, avšak pouze jednou nohou. Posunování myšlenek je jako chůze, nicméně zde se na druhou nohu zapomíná, což chůzi – často celým think-tankům či organizacím – znemožňuje.
Druhou nohou je rozumový růst, který vzniká tím, že společenské signály a společenská zásoba znalostí sytí narůstání lidského poznání. Výsledky pozorujeme například v oblasti vaření, či přesouvání se po zemi. Vaření vody je odvěkým úkolem, ke kterému bylo kdysi nutné rozložit oheň pod hliněnou nádobou a čekat. Dnes dotykem prstu zapínáme indukční desku pod hrncem – od chystání dřeva a přikládání jsme se posunuli ke dvěma dotekům a zaplacení účtu za elektřinu (třeba dotekem telefonu). Čekání na bublinky se zkrátilo o několik řádů. K přesouvání jsme kdysi užívali výhradně chození. Po čase vrstvením nápadů a jednání přibyla alternativa jízdy na koni, vlakem, na kole, motorkou či osobním automobilem. Rychlejší přesuny umožňuje zlepšování možností stavby cest a mostů, kde se z mostů kamenných staly mosty ocelové a železobetonové. Vylepšování možností obrábění kovů trvající 5000 let přineslo možnost stavby mostů dlouhých stovky metrů. I podle pevnosti infrastruktury poznáme bohatství národa, infrastrukturu však utváříme z hmoty omezených zdrojů.
Na Zemi jednoznačně nemůžeme do nekonečna dobývat novou železnou rudu. Zdroje jsou ohraničené. Jde však o to, že ze stejného důvodu, proč lidé vymysleli různé slitiny a odlehčili jízdní kolo (komplexnější prací při výrobě ulehčili si práci při jízdě), se vyvíjí i využití zdrojů. Kdysi bylo nejlepší známé využití křemene tlučení dvěma o sebe s cílem vykřesat jiskru. Dnes je nejčistší křemen z Kalifornie základem skla a procesorů mikropočítačů/smartphonů, které u sebe nosíme. Naučili jsme se z křemene vyrobit tvrdý průzračný materiál, ke kterému když připojíme několik komponentů a mikročip z téhož křemene, tento původní křemen dokáže velmi dobře zaznamenávat náš dotek, kterým ovládáme platby, nákupy, mapy aj.
Neznáme budoucí využití zdrojů a místy si neuvědomujeme, že růst nelze dávkovat. Křemen 2025 a křemen 3000 př. n. l. představují zcela odlišné využití téhož prvku, a to právě díky narůstání sociálně rozšiřovaného vědomí, jehož kousek každý nosíme a když jdeme mezi lidi, tak jej skrze různé základní signály šíříme a rozšiřujeme přijímáním zpětné vazby od ostatních ve společnosti. Zpětnou vazbu na naše chování, naše znalosti a nápady. Intenzivní růst spočívá v narůstání zásoby znalostí – každý máme kousek vědomostního těsta a to různě přikládáme a mísíme s ostatními, abychom mohli mít koláče. Veškeré naše poznání stojí na ramenou těch, kteří poznávali před námi. Narůstání lidského poznání neustálým rozšiřováním rozumu není ohraničené a konečné, stejně jako naše touha po pohodlí a společenském uznání, kterého můžeme dosahovat materiální spotřebou a tedy bohatstvím, jehož důležitou složkou jsou také schopnosti vlastního rozumu.
autor: RŠ
(obrázek UI)
