Ekonomická kalkulace řetězí volby, kterými se snažíme si přilepšit. Jde hodně o to, odkud k nám peníze, které utrácíme, připutují. A čí jsou.
Chodím do práce. Jsem DJ, pracuju v řetězci s rychlým občerstvením, pracuju v kině, možná stříhám vlasy, dělám vrcholový management, možná skládám součástky do motorů či origami, nebo zkrášluju někde zahrady a tak dále. To vše nám přináší velmi významnou pocitovou spojku, která nás kotví s tím bohatstvím kotveným v penězích, kterými nás někdo jiný za práci odměňuje. Máme k nim opatrovnický vztah: nechceme si je nechat rozkutálet, nechceme je někde ledabyle vynaložit, někde přeplatit či je poztrácet.
Představme si příklad chutné pomazánky, kterou kupujeme pro nás a pro naše nejbližší okolí, případně jako dar dobrému příteli. V té chvíli si dáváme opravdu záležet, jakým způsobem vynakládáme peněžní jednotky. Chceme, aby k nám připutovala odpovídající kvalita, zajímáme se o to, jestli to rozhodnutí bude pro nás dobré: poměřujeme; někdy si třeba necháme zpracovat víc nabídek a zkoušíme vyhledat tu nejlevnější. Někdy naopak vybereme dražší řešení s myšlenkou, že to bude kvalitnější. Třeba nám to někdo doporučil. Může to být někdo, koho dobře známe – v takovém případě to funguje nejlépe. Anebo nás někdo někde může balamutit třeba skrze temné vzorce, reklamy a tak dále. Někam nás ve volbě tahá a přijdeme o peníze. Pak nás to však mrzí, protože to přesně nechceme.
Situace se nicméně pootočí jako kulatý stůl v restauraci v případě, kdy k nám peníze připutují ve formě nalezeného pokladu. Sedíme v restauraci, dojídáme, pomýšlíme na dezert, anebo si říkáme: „Zvládnu ještě ten ramen? Nebude nezdvořilé, když nechám v misce vývar? ... Tak snad ještě lžičenku.“ Když tu pojednou – cak cak, pootočí se stůl a jsou tam peníze. Nevíme odkud (anonymní zdroje). Evidentně ty peníze nejsou naše. Nepřinesli jsme je tam, ale nic jiného se neděje. Sedíme tam, peníze na stole. Přijde pán, odnese misku. Poděkujeme. On také. Je rád za dobrovolnou směnu. Kdo by nebyl rád. Pán odchází a zůstávají tam cizí peníze. Nevíme odkud jsou a jdeme s nimi nakládat. Zvedneme peníze a pod nimi je napsané, že je to nějaký výnos podle § a že je to na dobrou věc.
Peníze se nesou k východu v kapse a pán říká: „Osm set. Hotově?“. Hlavou jde: „Nebudu tomu říkat polévka, ale jako za jídlo pro jednoho bez pití? Pff.“ No ano, ale v záňadří štos, takže člověk se natáhne, odsliní tam pár nazelenalých a nechá na pultu dva tisíce. „Díky, díky, na shledanou, přijďte zas.“ Jsme venku a z tloušťky svazku pořád neubylo. Jdeme světem a tento příběh již začíná být jasný: odlišné pocity a motivace propojují vlastnictví cizích peněz, které někde vyvřely.
Situace se mění dál: člověk s cizími kdovíkde zdaněnými penězi nakupuje pro někoho, koho nezná. Pomazánky, mosty, stoly, koleje, fotbalové hřiště, nebo dům muzea či justiční palác. Platy. Když nakupujeme s cizími penězi pro cizí lid, víme kolik stojí pomazánka a sazenice stromu. Ale: kolik stojí reaktor? Kolik stojí operace žlučníku? Kdo má ponětí, může říct. Když neznáme ceny a nakupujeme s cizími penězi pro cizí, na druhé straně se objeví často velmi dobře organizovaná skupina z lidu. Jsou to přemýšliví ziskuchtiví lide, kteří dumají jak zlepšit svoji budoucnost a najednou jede okolo někdo s nekonečnou šrajtoflí, autem s řidičem a vybraným vystupováním. Často v televizi. Padne otázka: „Co někde utratit takovou a takovou sumu peněz a trošku si vzájemně přilepšit? Pohladit se ve směně?“ Pak se nakupuje předraženě, neefektivně. Zúčastněné místy nezajímá, jaká bude hodnota pro cizí (což tak či tak nelze zjistit, protože druhým nevidíme do hlavy), pro které nakupují, anebo nemají ponětí, jaká je cena, která je zastřená. Stejně jako cena práce půl milionu zaměstnanců v Česku, kteří mají tabulkové platy. S neznalostí cen v tomto případě vyprchává cit pro to, jaká je vhodná výše odměny za práci. Většina mzdy poloviny z těchto zaměstnanců pak ve školství podléhá jednotnému klíči „kdo pracuje více let, zaslouží si více“, což vede k plošnému znevýhodnění mladších kolegů. Přinést rozumově zdůvodněné vysvětlení vhodnosti volby tohoto klíče vede k obtížím.
Ostatní ceny k cenám jiným poměřujeme (představujeme si díky tomu poměrné = relativní informace; ceny hodnotíme vzhledem k jiným, i proto jsou nestálé), nelze však znát jejich poměrnou výši, když velká část cen je vepsaná do tabulky. Takto dochází k častým zastíracím manévrům a zakázaným uvolněním cizích peněz.
Na straně druhé, při jejich bezpodmínečném a tedy povinném obstarání (danění) vstříc tomu, aby s nimi někdo jiný naložil, panuje velmi trudná fiskální iluze. Považme zdanění typu:
Takto různě Český daňový systém neustále vyzývá k tanci. Sazby se mění, takhle, onak. EET ano, nebo ne? Zálohy OSVČ vyšší, anebo ne, vrátit. A tak dále. A to vše skrývá před člověkem možnost vnímat, kolik z hodnoty je mu ukrajováno cestou tam, kde často nevolení, místy volení zástupci a dobře organizovaní lidé z lidu hýbou hospodářskou politikou tím způsobem, že tuto z jejich pohledu anonymním původem vzniknuvší a k nim dorazivší hodnotu kotvenou v peněžních jednotkách vynakládají často na cizí dobro, přirozeně však nezapomínají ani na svůj prospěch. Tím jsme živi: provádíme ekonomickou kalkulaci, abychom si přilepšili, abychom si užili něco z našich dober.
Jaké motivace vznikají? To je herní pole k přemýšlení nad těmito záležitostmi.
autor: RŠ
