Člověk je hospodář.
Když stojíme v supermarketu – supertržišti našich dnů, ocitáme se často v hale o rozloze okolo hektaru, kterou na místo přivezli lidé jako skládačku z ocelových nosníků a jiných materiálů. Uvnitř jsou uličky s regály, ve kterých jsou poličky. Ty nejlepší jsou umístěné ve výšce našich očí a my před nimi postáváme a provádíme ekonomickou kalkulaci: s jistým účelem jednáme vstříc tomu, abychom co nejlépe poměřili naše aktuální upřednostňované statky (polsky dobra) s cenami, na které hledíme. Do propočtu vstupují informace, které držíme v hlavě či v notesu/mobilu. Informace o jiných (relativních) cenách podobných či jiných výrobků, se kterými porovnáváme.
Když si vybíráme pistáciovou pomazánku, kterou někdo kdysi vymyslel a celé rodiny se po generace věnují její výrobě daleko od našeho supermarketu, tak tušíme, že ta, která je levnější, bude pravděpodobně obsahovat 40 % pistácií, a ta, která je dražší, tak snad bude mít obsah ořechů vyšší. Občas si klidně připlatíme i za příběh, za značku. Skvěle krémová pomazánka je moc chutná a jsme zvyklí na to, že za 100 % zaplatíme víc a tu cenu na pozadí poměřujeme oproti tomu, co musíme za nákup obětovat. Cenovka říká 8€ nebo 200Kč a my zároveň pohlížíme na hodnotu toho, co vybíráme. Hodnota se objevuje v naší mozkovně a je jiná pro člověka, který stojí vedle nás. Každou chvíli už zvolíme, protože delší vybírání nám bere čas.
V tu chvíli poměřujeme hodnotu dobra (statku) s hodnotou peněžních jednotek odpovídajících ceně. V soukolí výbojů mezi neurony v našich hlavách jsou některé cesty vyjiskřenější. Tříbí je žitá zkušenost a zvyk – v případě pomazánky to může být už od dětství, jinde preference vznikla nedávno. Existují chutě, které zbožňujeme, existují pokrmy, se kterými chceme skončit. Chuťově vtlačené přednosti jsou silné a není snadné je vůlí potlačit. Pomazánku z pistácií chceme a ve chvíli výběru poměřujeme hodnotu kotvenou v penězích často s tím, kolik úsilí potřebujeme vynaložit na to, abychom někde jinde tyto peníze získali. Typicky se tomu děje v práci, nebo darem či dědictvím plodů práce našich blízkých, zřídkakdy pak někde peníze vyhrajeme, anebo objevíme poklad.
200 peněžních jednotek se může zdát podobných tomu, když člověk pracuje 90 minut, hodinu atd. Snažíme se žít tak, abychom co nejmenší čas vynaložili někde prací na to, abychom si koupili za 200 peněžních j. nějaký statek. Tím že se dá najít široká shoda na tom, že je lepší na 200 p. jednotek vynakládat méně času, než více, puzení k vynakládání co nejméně času na získání 200 peněžních jednotek odměny za práci je nám vlastní. Proto člověk, než stojí před volbou v supertržišti, zjišťuje, jak někde co nejlépe za vynaloženou práci peníze vyzískat. Někdo podlehne senzačním tužbám a uvěří, že se peníze někde objeví po kliknutí na tlačítko "vydělávej", jiný už má za sebou určitou cestu: pracuje v zaměstnání, podniká, dědil či našel poklad a potom dále množil tuto hodnotu někde, kde ji nechal pracovat, dále investoval a znovu znovunabýval to své v penězích kotvené bohatství, které je představou o tom, kolik hodnoty za něj můžeme někde na trhu pořídit.
V těchto chvílích je nejvhodnější účelově jednat vstříc tomu, abychom měli někde co nejlepší zisk. Ať už je to hodinová odměna za práci, anebo práce kombinovaná s výhledem do budoucna. Plánujeme na den, týden, život dopředu; koneckonců pomazánku také nepořizujeme, abychom ji spořádali na parkovišti celou. Máme s ní určitý plán anebo necháme, aby nám v budoucnu náhoda přihrála něco, co nám vnese do života ten blahodárný moment, kdy víčko při otevření pukne. Člověk takto tlačen k tomu mít někde dobrý zisk pořád vymýšlí, jak zlepšit své schopnosti, jak být chytřejší, občas i třeba jak někoho podvést či třeba někde získat více pro sebe s příplatkem za nezaplacenou daň. Interagujeme s ostatními ve společnosti a obstaráváme si peníze.
Člověk pak vybírá pistáciovou pomazánku za 200, odpovídá to jedné hodině v práci, přijde mu, že její hodnota převyšuje hodnotu měřenou 200 p. j., takže nakoupí. Kdyby to vyhlíželo, že míra dobra, kterou přinese pomazánka, nepřesahuje 200 p. j., tak nejspíše by to ten člověk neudělal. Jen ve velmi zvláštních případech nevědomosti, obalamucení a často třeba pod nátlakem dochází k tomu, že člověk zvolí něco, co se mu nevyplatí. A to je jádrem ekonomické kalkulace: chceme, aby se nám vyplácela naše rozhodnutí, abychom byli hodnotově v plusu ať už je to shánění odměny za práci, píli a um v kombinaci s náhodou, anebo je to subjektivně vnímaná hodnota při směně peněžních jednotek. Nechceme mít na konci méně. Člověk, kterého běžně potkáváme stát proti nám v koupelnovém zrcadle toto řeší typicky na měsíční bázi. Lze říci, že běžná domácnost dělá v hospodářském životě jednou měsíčně zúčtování. Lze také říci, že jde velmi významně o to, odkud k nám ty peníze připutují a čí jsou – o tom pojednává jiný díl.
autor: RŠ
